Princip UV

Ultrafialové záření (UV) je na energii bohaté elektromagnetické záření, které se svou vlnovou délkou od cca 10nm po 400nm nalézá mezi viditelným pásmem slunečního záření a pásmem záření rentgenového.

Podle závislosti na různých účincích paprsků se rozlišují následující pásma:

• UV-A 400 – 315 nm
• UV-B 315 – 280 nm
• UV-C 280 – 200 nm

Při působení UV záření na biologické organismy je rozhodující rozsah vlnových délek od UV-A do UV-C. Příčinou tohoto jevu je Grotthus – Draperův zákon, podle kterého jsou účinné pouze ty složky paprsků, jež jsou pohlcovány. To znamená, že musí docházet k absorpci, a to v nejdůležitějších složkách biologické hmoty – v proteinech a nukleových kyselinách. Asi z dvaceti aminokyselin, z nichž jsou sestaveny proteiny, mají tři charakteristickou absorpci UV paprsků ( tryptofan, tyrosin a fenylalonin ). Přibližně stejné absorpční spektrum s maximem cca při 280 nm mají proteiny.

UV záření vyvolává u DNA (genetického kódu) fotochemickou reakci, při níž dochází k tvorbě dimerů tchyminových bází, čímž je blokována vazba thyminu na adenin. Tím je znemožněno množení buněk, jejich látková výměna a organismy jsou umrtvovány. Každý organismus je jinak citlivý vůči záření. Citlivost organismů na UV záření ovlivňuje nejen jejich druh, ale i fyziologický stav a vlastnosti okolí.

Rozhodujícím kritériem pro účinnost UV záření je stanovení minimální dávky aplikované při daném provozním stavu na desinfikované medium. Dávka se definuje jako součin intenzity záření a doby ozáření a udává se v mJ/cm2. K desinfekci dle druhu media se vyžaduje minimální dávka 30 mJ/cm2 .